K aktuálnímu výkladu pojmu „dědic“ ve smyslu § 42 odst. 1 z. o. k.

Dne 23. 1. 2024 bylo vydáno usnesení Nejvyššího soudu, sp. zn. 24 Cdo 1310/2023, které se zabývá výkladem pojmu „dědic“ ve smyslu § 42 odst. 1 zák. č. 90/2012 Sb., o obchodních společnostech a družstvech (dále jen „z. o. k.“). Konkrétně zda lze podle § 42 odst. 1 z. o. k. za dědice považovat i stát, kterému byl podíl ve společnosti s ručením omezeným vydán v souvislosti se zastavením řízení o pozůstalosti jako zůstavitelův majetek bez hodnoty nebo nepatrné hodnoty.

Mgr. Markéta Šebestová

Zodpovězení této otázky má zásadní vliv pro praxi notáře, a to zejména v tom, jestli má být vydán jako součást majetku nepatrné hodnoty podíl ve společnosti s ručením omezeným jako takový, nebo podíl vypořádací. Rovněž budou následně rozebrány další situace, pro které má vyřešení této otázky právní význam.

Každý notář se při své činnosti setkal (a zřejmě opakovaně setkává) s případem, kdy zůstavitel vlastní podíl na společnosti s ručením omezeným a tento podíl (a veškerý případný ostatní majetek) je možné považovat za majetek bez hodnoty nebo nepatrné hodnoty.[1] Typickými indiciemi pro to, že se bude jednat o takový majetek, je dlouhodobá neaktivita ze strany dané společnosti, nedokládání účetních závěrek v obchodním rejstříku, neplnění povinností vůči úřadům či přímo to, že se společnost již nachází v likvidaci. V těchto případech zákon ukládá soudnímu komisaři dle § 154 odst. 1 zák. č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních (dále jen „z. ř. s.“), vydat tento majetek tomu, kdo se postaral o pohřeb, jestliže s tím vyslovil souhlas. Nesouhlasí-li ten, kdo se postaral o pohřeb, s vydáním majetku nepatrné hodnoty, je možné jej vydat státu (i bez jeho souhlasu) za předpokladu, že je zřejmé, že by náklady státu a náklady účastníků řízení vzniklé se zjišťováním dědiců a s vlastním projednáním pozůstalosti byly výrazně nepřiměřené hodnotě a charakteru zůstavitelem zanechaného majetku.[2] Dosavadní praxe však není jednotná v tom, zda lze vypravitele pohřbu, potažmo stát, v tomto případě považovat za dědice zůstavitele ve smyslu § 42 z. o. k., resp. zda mu má být vydán přímo podíl na společnosti, nebo podíl vypořádací.

Shora uvedené otázky rozebírá následující článek, přičemž předmětem budou výhradně podíly ve společnosti s ručením omezeným a postavení jejích společníků jakožto nabyvatelů těchto podílů v rámci pozůstalostního řízení za předpokladu, že se jedná buď o společnost s jediným společníkem, nebo o společnost s více společníky, pokud společenská smlouva nezakazuje přechod podílu.

Související ustanovení zákona

S výše uvedenou problematikou souvisí § 42 odst. 1 z. o. k., podle kterého smrtí nebo zánikem společníka přechází jeho podíl v obchodní korporaci na dědice nebo právního nástupce, ledaže společenská smlouva přechod zakáže nebo omezí. Přičemž podle § 212 odst. 1 z. o. k. se podíl společníka, jehož účast za trvání společnosti zanikla bez právního nástupce, považuje za uvolněný podíl. Když dle § 36 odst. 1 z. o. k. při zániku účasti společníka v obchodní korporaci za jejího trvání bez právního nástupce vzniká právo na vypořádání (dále jen „vypořádací podíl“), ledaže jiný právní předpis stanoví jinak.

Zároveň dle § 153 z. ř. s. nezanechal-li zůstavitel žádný majetek patřící do pozůstalosti, soud řízení o pozůstalosti zastaví. Zanechal-li však zůstavitel majetek bez hodnoty nebo jen majetek nepatrné hodnoty, pak podle § 154 odst. 1 z. ř. s. soud usnesením vydá zůstavitelův majetek tomu, kdo se postaral o pohřeb, jestliže s nabytím tohoto majetku vyslovil souhlas, a současně řízení zastaví.

Restriktivní výklad pojmu dědic a vydání vypořádacího podílu

Základním východiskem pro vyřešení otázky, zda lze vypravitele pohřbu, příp. stát, považovat za dědice při zastavení řízení o pozůstalosti dle § 154 odst. 1 z. ř. s. ve smyslu § 42 z. o. k., je důsledné odlišení mezi děděním a jinými způsoby nabývání majetku v rámci pozůstalostního (dříve dědického) řízení. Už pro právní poměry za účinnosti zák. č. 513/1991 Sb., obchodního zákoníku (dále jen „obch. zákoník“), bylo judikaturou dovozeno, že dědicem je nutno rozumět toho, kdo nabyl zůstavitelův podíl z titulu dědického práva děděním, ale i stát nabývající zůstavitelův majetek z titulu univerzální sukcese jako odúmrť. Konkrétněji dále, že o dědice se jedná v případě, kdy mu bylo potvrzeno nabytí dědictví podle § 481 zák. č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku (dále jen „o. z. 1964“), a § 175q odst. 1 písm. a) zák. č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“), nebo podle § 483 o. z. 1964 a § 175q odst. 1 písm. d) o. s. ř. , anebo který obchodní podíl nabyl na základě schválené dohody o vypořádání dědictví podle § 175q odst. 1 písm. c) o. s. ř., popř. přešel na stát jako tzv. odúmrť podle § 462 o. z. 1964 a § 175q odst. 1 písm. b) o. s. ř.[3] Dnes bychom řekli, že se jedná o případy, kdy bylo dědictví dědici potvrzeno § 185 odst. 1 z. ř. s. vč. toho, kdy bylo dědictví potvrzeno státu jako odúmrť. Pouze v těchto případech je tedy součástí nepatrného majetku při zastavení řízení podíl jako takový.

A contrario ten, kdo se postaral o pohřeb zůstavitele (dále jen „vypravitel pohřbu“),[4] není dědicem zůstavitele. Není rozhodné, v jakém příbuzenském či jiném vztahu byl vůči zemřelému a z jakého důvodu hradil náklady spojené s jeho pohřbem. Nevstupuje do práv zůstavitele jako jeho dědic, i když by jinak náležel do okruhu jeho dědiců.[5] V řízení není poučen o dědickém právu a neodpovídá za dluhy zůstavitele. Vypravitel pohřbu nabývá zůstavitelův majetek nepatrné hodnoty originárně, tedy nikoli z titulu dědění, ale na základě autoritativního rozhodnutí soudu jako státního orgánu, a to ke dni právní moci usnesení o zastavení řízení.[6]^{, [7]} Jelikož dle § 42 z. o. k. smrtí nebo zánikem společníka přechází jeho podíl v obchodní korporaci na dědice a vypravitel pohřbu dědicem není, nemůže mu jako takový být vydán podíl ve společnosti ve smyslu § 154 z. ř. s. Podíl na společnosti se tak právní mocí rozhodnutí o zastavení řízení stává uvolněným podílem, a vydán tak může být pouze podíl vypořádací.[8] Co se týče dalšího osudu společnosti, pokud se jednalo o jednočlennou společnost, platí, že klesne-li počet členů korporace pod počet stanovený zákonem, soud ji dle § 211 odst. 2 o. z. i bez návrhu zruší a rozhodne o její likvidaci. Pokud měla společnost více společníků, bude společnost postupovat dle § 213 a násl. z. o. k.

Shora uvedený závěr zazněl v roce 2018 na semináři k dědickému právu v Kroměříži a rovněž byl prezentován v odborné literatuře.[9]

Extenzivní výklad pojmu dědic a vydání podílu

Významně širší pohled na interpretaci pojmu dědic ve smyslu § 42 z. o. k. předkládá v nedávné době Nejvyšší soud ve výše citovaném rozhodnutí, kde uvádí, že „za ‚dědice‘ zůstavitele lze považovat každého (všechny osoby, popř. stát), komu z pozůstalosti připadl (podle výsledku projednání a vypořádání pozůstalosti nebo z jiného důvodu) podíl zůstavitele ve společnosti s ručením omezeným; tímto ‚dědicem‘ se tedy rozumí i stát, kterému byl podíl ve společnosti s ručením omezeným v souvislosti se zastavením řízení o pozůstalosti vydán jako zůstavitelův majetek bez hodnoty nebo majetek zůstavitele jen nepatrné hodnoty“. Vypraviteli pohřbu (potažmo státu) tedy podle výše citovaného rozhodnutí Nejvyššího soudu má být v rámci zastavení pozů­stalostního řízení vydán podíl jako takový. Tzn., že vypravitel pohřbu vstoupí do práv a povinností společníka a bude v obchodním rejstříku zapsán po zůstaviteli.

Východiskem pro výše uvedený závěr Nejvyššího soudu je vztah speciality zákona o obchodních korporacích vůči občanskému zákoníku, kdy v otázkách výslovně upravených má zákon o obchodních korporacích před občanským zákoníkem aplikační přednost. V citovaném rozhodnutí Nejvyšší soud upřesňuje, že „zákon o obchodních korporacích pro případ smrti stanoví, na které osoby (‚dědice či právní nástupce‘) podíl zůstavitele přechází v důsledku derivativního (odvozeného) způsobu nabytí vlastnického práva (v důsledku dědění). Hypotéza § 42 odst. 1 z. o. k. však nepředstavuje taxativní výčet případů spojených se smrtí zůstavitele, kterému náležel podíl v obchodní korporaci, když zákon o obchodních korporacích z hlediska své věcné působnosti zřetelně nepostihuje všechny případy převodu či přechodu práv k podílu, zejména tehdy, jde-li o v něm nijak neupravený originární (neodvozený) způsob nabytí práva k takovému podílu jeho přechodem na jiného.“ Výslovně jako příklad uvádí nabytí podílu při uložení trestu propadnutí majetku (§ 66 odst. 1 až 5 zák. č. 40/2009 Sb., trestního zákoníku), při zabrání věci či náhradní majetkové hodnoty (§ 101 odst. 1 až 3, § 102 a 104 téhož zákona) či při rozhodování soudu, který autoritativně vypořádává spoluvlastnictví více osob k témuž podílu. Ve všech těchto případech dochází mimo rámec z. o. k. na základě zvláštního právního předpisu k přechodu práva k podílu v obchodní korporaci, a to originárním způsobem. Ani v rámci pozůstalostního řízení nenabývají zůstavitelův majetek pouze dědicové, ale i např. nepominutelní dědicové, odkazovníci, osoby, které nabudou podíl při zpeněžení likvidační podstaty v procesu likvidace, atd.

Nejvyšší soud v tomto rozhodnutí dále poukazuje na to, že „obchodní zákoník ani zákon o obchodních korporacích si nekladly za cíl v každém jednotlivém případě zapovědět či alespoň omezit přechod (převod) obchodního podílu ze zemřelého společníka na dědice (osobu, jež podíl na korporaci podle výsledků pozůstalostního řízení nabyla), nýbrž fakultativní omezení převodu či přechodu podílu spojovaly výlučně s obsahem společenské smlouvy. Na ní záleží, zda a příp. jaký okruh osob bude moci být z nabytí podílu vyloučen. Obecně platí, že neobsahuje-li společenská smlouva žádné ustanovení o převodu či přechodu podílu, platí, že je povolen. Pokud (jako v projednávané věci) společenská smlouva nijak převod podílu pro případ smrti některého ze společníků neomezovala, není důvodu vypraviteli pohřbu, popř státu, v souvislosti se zastavením řízení nevydat i podíl bez hodnoty, popř. jen nepatrné hodnoty.“ Rozhodující je tak společenská smlouva, kterou společníci mohou ovlivnit, zda v případě úmrtí některého ze společníků do společnosti vstoupí „cizí osoba“. Pokud tomu chtějí zabránit, mohou ve společenské smlouvě sjednat, že se přechod podílu zakazuje. Pokud ale společenská smlouva takové pravidlo neobsahuje, je z hlediska společnosti bezvýznamné, kdo a z jakého titulu tento podíl nabude.

Odvolací soud – Krajský soud v Praze ve svém rozhodnutí v této věci ze dne 14. 2. 2023, sp. zn. 102 Co 27/2022, jako další argument pro rozšiřující výklad pojmu dědic uvádí, že „při posouzení, na koho může přejít podíl zůstavitele ve společnosti s ručením omezeným, není namístě rozlišovat jenom podle toho, jaký byl výsledek projednání a vypořádání pozů­stalosti. Za rozhodující je třeba pokládat okolnost, komu podíl zůstavitele podle výsledku vypořádání pozůstalosti připadl do vlastnictví, a nikoliv právní důvod takového připadnutí. Z hlediska právního postavení těch, kdo nabyli vlastnické právo k zůstavitelově majetku, je třeba v neposlední řadě přihlédnout k tomu, že rozlišování podle právního důvodu nabytí zůstavitelova majetku by bezdůvodně zakládalo jejich nerovnost a působilo by újmu na jejich právech.“

Přestože právní postavení těchto osob jednak v řízení o pozůstalosti, ale i po jeho ukončení, není totožné, neznamená to, že by se kvůli této skutečnosti měl lišit obsah jimi nabývaného majetku. Rozdílné zůstávají povinnosti vzhledem k pasivům pozůstalosti, když konkrétně vypravitel pohřbu neodpovídá za závazky, které souvisí s nabytým podílem na společnosti.

Dle výše uvedeného tak za dědice ve smyslu § 42 z. o. k. lze považovat každého (tzn. všechny osoby, popř. i stát), komu z pozůstalosti připadl (podle výsledku projednání a vypořádání pozůstalosti nebo z jiného důvodu) podíl zůstavitele ve společnosti s ručením omezeným.

Koho dalšího lze tedy považovat za dědice dle § 42 z. o. k.?

Vyjma shora uvedeného případu, kdy podíl bude vydán v souladu s § 154 z. ř. s. vypraviteli pohřbu (popř. státu při nesouhlasu vypravitele pohřbu s vydáním nepatrného majetku), lze zvažovat více situací, kdy bude podíl přecházet na třetí osobu v souvislosti s pozůstalostním řízením. Jaké další osoby tedy mohou být za dědice ve smyslu § 42 z. o. k. považovány?

1) Nepominutelný dědic

Nepominutelný dědic[10] nemá postavení dědice, ale je pouze věřitelem dědiců, když má z pozůstalosti dle § 1642 o. z. právo na povinný díl. V rámci vypořádání svého práva na povinný díl však může s dědici uzavřít dohodu o přenechání věci (tedy podílu) z pozůstalosti dle § 1654 odst. 2 o. z., která musí být schválena soudem dle § 185 odst. 3 písm. b) z. ř. s.

2) Odkazovník 

Obdobně jako v případě nepominutelného dědice nemá odkazovník postavení dědice.[11] Je opět věřitelem, a to věřitelem toho, kdo mu má odkaz vydat – tedy dědice.[12] Podíl ve společnosti s ručením omezeným je pak způsobilým předmětem odkazu.[13]

Nezpůsobilým předmětem odkazu by byl podíl na společnosti, ve které by byl přechod podílu zakázán.[14]

Odvolací soud – Krajský soud v Praze (v již shora uvedeném rozhodnutí) na nabytí podílu odkazovníkem výslovně pamatuje a uvádí, že „přestože se právo na odkaz nevypořádává v rámci řízení o pozůstalosti, je třeba (v širším slova smyslu) nabytí majetku odkazovníkem považovat za výsledek vypořádání zůstavitelovy pozůstalosti na základě dědického práva“.

3) Stát v případě odúmrti

Dle § 1634 odst. 1 o. z. nedědí-li žádný dědic ani podle zákonné dědické posloupnosti, připadá dědictví státu a na stát se hledí, jako by byl zákonný dědic. Judikaturou již bylo dříve dovozeno, že stát může odúmrtí nabýt podíl v obchodní společnosti.[15]

4) Nabyvatel při zpeněžení majetku v rámci likvidace pozůstalosti

Po pravomocném nařízení likvidace pozůstalosti dochází dle § 231 z. ř. s. s předchozím souhlasem soudu ke zpeněžování majetku zůstavitele, a to některým ze způsobů předpokládaných v § 232 odst. 1 z. ř. s., popř. může být zpeněžení provedeno přímo věřitelem za podmínek podle § 233 z. ř. s. Součástí majetku likvidační podstaty tak bude nově podíl na společnosti, který bude podléhat zpeněžení, a za dědice ve smyslu § 42 z. o. k. tak bude považován nabyvatel tohoto podílu.

Jedná se tak o zásadní posun oproti dosavadní judikatuře (která se sice vztahovala k právním poměrům do 31. 12. 2013, ale byla použitelná i po 1. 1. 2014), podle které právní mocí usnesení o nařízení likvidace dědictví přechází podíl na společnost (dnes bychom řekli, že se stává uvolněným) a do likvidační podstaty patří pouze právo na vypořádací podíl. Podíl jako takový proto nebylo možné zpeněžit v rámci likvidace. Argumentace se opírá o restriktivní výklad pojmu dědic, o kterém bylo podrobněji pojednáno výše.[16]

5) Stát při neúspěšném zpeněžení majetku v rámci likvidace pozůstalosti

Specifická situace nastává v případě, kdy se podíl v rámci likvidace pozůstalosti zpeněžit nepodaří. Dle § 237 odst. 1 z. ř. s. majetek zůstavitele patřící do likvidační podstaty, který se nepodařilo zpeněžit, připadá státu. Jedná se o jedno z rozhodnutí, které nemůže vydat notář jako soudní komisař,[17] ale musí je vydat příslušný soud, přičemž majetek připadá státu dnem právní moci tohoto rozhodnutí.[18]^{, [19]}

Závěr

Pro notáře má předmětný judikát zásadní vliv zejména při specifikaci majetku, který má být při zastavení pozůstalostního řízení v případě, že zůstavitel zanechal majetek bez hodnoty nebo jen nepatrné hodnoty, vydán vypraviteli pohřbu (popř. státu, pokud vypravitel pohřbu nesouhlasí s vydáním tohoto majetku). Je jednoznačně určeno, že vydán má být podíl na společnosti in natura, nikoli vypořádací podíl. Prosadil se tedy extenzivní výklad pojmu dědic ve smyslu § 42 z. o. k.

Stěžejní úkol notáře bude však stále zjištění, jaká je obvyklá cena podílu, a tedy, zda jej lze vůbec považovat (resp. i s ostatním zbývajícím majetkem zůstavitele) za majetek bez hodnoty nebo nepatrné hodnoty. Lze očekávat, že „obvyklí“ vypravitelé pohřbu (tedy fyzické osoby, které jsou zpravidla také nejbližšími příbuznými zůstavitele) nebudou mít zájem nabýt takový majetek, jelikož likvidovat tyto de facto prázdné schránky je finančně i časově náročný proces. V budoucnu je tak předpoklad pro vyšší množství vydávání takových podílů státu, kterému pak nezbude nic jiného než zajistit jejich likvidaci.

Na závěr lze uvést, že celkový dopad předmětného rozhodnutí se neomezuje pouze na případy zastavení řízení dle § 154 z. ř. s., ale má přesah i pro ostatní způsoby nabývání podílu v rámci pozůstalostního řízení vč. likvidace pozů­stalosti, kdy předmětem zpeněžení bude nově přímo podíl na společnosti.

• Štítky:
• 2024